| | Vražda detí
Vražda stopárok Znásilnenie
a vražda Vražda a rozštvrtenie
narodený 2. 1.
1942 v Banskej Bystrici (Slovensko) - popravený 16. 7. 1987 v Bratislave
Juraj
LUPTAK
Muž s rukami založenými v bok
a odmietavým výrazom v tvári bol pred vyše dvadsiatimi rokmi
postrachom Banskej Bystrice. Tento primitívny pastier a alkoholik,
ktorý ledva skončil osobitnú školu sa preslávil ako „banskobystrický
škrtič“. Od dvanástich rokov vyrastal v rôznych detských
domovoch. Po osobitnej škole nastúpil na banícke učilište, to však
údajne kvoli vážnemu úrazu nohy nedokončil. Bol zamestnaný ako závozník,
pastier, či pomocný robotník na stavbe, ale ak to nebolo nutné radšej
nepracoval vôbec a len tak sa túlal a žil z čoho sa dalo. Bol
dvakrát vo výkone trestu - za trestný čin krátenia dane a aj za
marenie výkonu úradného rozhodnutia.Séria vrážd tohto zákerného
zabijaka sa začala 6. mája 1978 za Banskou Bystricou. Na lesnom
chodníčku pri Vysielači si v pekné májové popoludnie vystriehol
svoju prvú obeť, 20 ročnú ženu. Priskočil k nej zozadu a škrtil
ju kým neupadla do bezvedomia a potom ju znásilnil. Keďže Lupták
nebol len „úchyl", ale aj zlodej ukradol je aj 500 korún,
ktoré mala v kabelke.
Od prvej vraždy prešli štyri roky a nič
podstatné sa nestalo. Teda okrem toho, že si Lupták odpykal vo väzení
jeden trest. Celé štyri roky sa pohyboval na slobode a mal zrejme
pocit, že ho asi nikdy nechytia, čo by možno bola aj pravda, keby
neprišiel 2. jún 1982. Vtedy na Suchom vrchu pri Banskej Bystrici
zavraždil svoju ďalšiu obeť. Bolo to ledva 15 ročné dievča, ktoré
ho zaujalo možno nielen svojou mladosťou, ale i batohom na chrbte.
Lupták opitý Okenou a vínom vraždil druhýkrát. Okrem toho dievčaťu
ukradol hodinky, náušnice a samozrejme aj ten batoh.
Lupták vydržal neútočiť vyše mesiaca. 18.
júla 1982 už drzosť tohto vraha rástla a svoju poslednú vraždu spáchal
takmer v centre mesta, pri budove vtedajšieho Krajského národného výboru.
Tentoraz si so sebou vzal pre istotu veľký kameň aby sa nenamáhal škrtením
a mal istotu, že si nejakú obeť skutočne „uloví“. V tme za
budovou úradu trpezlivo vyčkával na nejakú mladú ženu. Po chvíli
prišla. Netušiac prešla okolo beštie schovávajúcej sa v tme. Vrhol
sa na ňu zozadu a začal ju kameňom mlátiť po hlave. Surovo ju bil až
kým nestratila vedomie, ale neznásilnil ju, pretože mala práve menštruáciu.
Keď sa žena po chvíli prebrala, dobil ju na smrť, ukradol jej náušnice
a ušiel.
Svoje obete nezabíjal len zo sexuálnych pohnútok,
ale aj preto, aby ich umlčal a zbavil sa svedkov. Alkohol zvyšoval
jeho agresivitu. Napriek tomu, že Juraj Lupták bol veľmi primitívnou
osobnosťou, nebezpečnosť svojho konania si uvedomoval. Bol zničený
alkoholom, ktorý ako sám priznal pil od 17 rokov. Svoje denné dávky
akoholu si dopĺňal aj Okenou. Mladé ženy si nevyberal len preto, že
ho staršie sexuálne nepriťahovali, ale aj preto, že pri nich počítal
s ich fyzickou slabosťou. Pri rekonštrukciách sa predvádzal, s chuťou
ukazoval, kde na svoje obete čakal, ako ich vraždil a kadiaľ utekal.
Akoby bol na seba pyšný. Až keď sa dozvedel, že mu hrozí trest
smrti, zľakol sa a všetko začal popierať. S absolútnym trestom totiž
nerátal, myslel si, že ho odsúdia len na niekoľko rokov, ktoré si
odpracuje v bani a zo zarobených peňazí nahradí rodičom svojich
obetí spôsobenú škodu.
Súdni znalci zistili, že v prípade Juraja
Luptáka neexistuje žiadna náprava. Ani dlhodobý trest, ani kastrácia
nezaručia, že nespácha ďalšie vraždy. Išlo o polyformnú
psychopatickú osobnosť s defektnou sexualitou a citovou a sociálnou
nezrelosťou. Svoje konanie vedel rozpoznať a účelne riadiť. Na
svoje činy sa vopred pripravil, pripravil si únikové cesty, vždy
vopred vedel čo spraví, že bude vraždiť. Jeho pobyt na slobode bol
nebezpečný a tak Krajský súd v Banskej Bystrici odsúdil Juraja Luptáka
za trojnásobný trestný čin vraždy, trojnásobný trestný čin krádeže
a dvojnásobný trestný čin znásilnenia na trest smrti, ktorý bol
vykonaný v Bratislave 16. júla 1987.
|
******************************************************************
Olga
Hepnarová
Narozena
30. 6. 1951 - popravena 12. 3. 1975 v Praze
Olga
Hepnarová úmyslně najela 10. července 1973 nákladním autem Praga RN na
tramvajové nástupiště s úmyslem usmrtit co nejvíce lidí. Následkem jejího
činu zemřelo 8 lidí a dalších 11 bylo těžce zraněno.
Byla popravena
dne 12. března 1975.
"Vážení,
prosím, abyste přijali tento list jako dokument.Byl napsán na obranu proti
případnému znevážení mého činu, také jako poukázání na to, že jsem člověk
pohybující se dosud v mezích duševní normy... Dnes ukradnu autobus a plnou
rychlostí vjedu do davu lidí. Stane se to pravděpodobně někde v Praze 7.
Zaviním smrt x lidí. Budu souzena a potrestána.
(Z
dopisu O. Hepnarové ze 7. 7. 1973)
O tři
dny později odeslala Olga Hepnarová dopis redakcím Svobodného slova
a Mladého světa. Téhož dne svůj slib také splnila. Kolem 13.45 hod.
vjela vypůjčeným nákladním automobilem v Praze 7, na třídě Obránců
míru (dnes Milady Horákové), na úsek chodníku před domem č.
9., sloužící jako stanice tramvaje. V té době čekalo na tramvaj přibližně
25 lidí. Jen shodou náhod nebyl počet obětí vyšší. Motivem jejího jednání
byla nenávist ke společnosti. Rozsáhlým vyšetřováním byla vyloučena verze
o selhání řidičky nebo vozidla, stejně jako politický motiv.
Hepnarová
pocházela z dobře situované rodiny. Její otec byl bankovní úředník, matka
zubní lékařka. V základní škole se výborně učila. V pozdějších letech si
přestala rozumět s rodiči a okolím. Pak následovaly potíže s navázáním
jakéhokoliv kontaktu s lidmi. Jak uvedla, celý svět se ji stal nepřítelem.
V červnu 1964 se pokusila o sebevraždu léky. Rok se léčila v psychiatrické
léčebně.
"Kdybych
odešla jako neznámý sebevrah, bylo by to pro vás příliš laciné. A protože
společnost je tak velký suverén, že není schopna sama sebe obsloužit, bývá
někdy souzena soukromě... Toto je můj rozsudek: Já, Olga Hepnarová, oběť
vaší bestiality, odsuzuji vás k trestu smrti přejetím."
(Z dopisu
O. Hepnarové ze 7. 7. 1973)
Hepnarová
jednala chladnokrevně a promyšleně. Když přijela k místu, kde chtěla spáchat
svůj čin zjistila, že ve stanici stojí tramvaj a nebyl tu pro její záměr
dostatečný počet lidí. Proto místem pouze projela. O několik minut později
se vrátila a svůj záměr dokončila.
Místo
tragédie
"Nepřekážely
zde žádná auta ani tramvaje, cesta byla zkrátka volná. V tom okamžiku
jsem se rozhodla, že právě teď to provedu. Strhla jsem řízení doprava
na chodník, zde jsem řízení vyrovnala a jela jsem po chodníku,
vjela jsem do hloučku lidí a přejížděla je."
(z výpovědi
obviněné)
Přestože
Hepnarová měla velmi zkušeného obhájce vůbec s ním během přípravného řízení
a soudu nespolupracovala. Nelitovala svého činu, prohlašovala
se za duševně normální, u soudu se snažila přednést řeč své obžaloby vůči
společnosti.
"Jestliže
má společnost svědomí ničit jednotlivce, tak naopak jednotlivec má
to svědomí ničit společnost."
"Chtěla
jsem se pomstít celé společnosti, včetně své rodiny, neboť všichni se ke
mně chovají nepřátelsky".
"Po
činu u mě nastalo určité uvolnění a spokojenost, že se mi plánovaný akt
msty vydařil."
(Vyňatky
z výpovědi obviněné)
Dne 6.dubna
1974 uznal Městský soud v Praze Olgu Hepnarovou vinnou z osminásobné
vraždy podle paragratu 219 a odsoudil ji k trestu smrti. Hepnarová
rozsudek přijala. Z podnětu její matky bylo provedeno odvolací řízení u
Nejvyšiho soudu ČSR, který rozsudek potvrdil. Vzhledem k absolutnímu trestu
musel celý případ přezkoumat Nejvyšší soud ČSSR. Soud překvalifikal jednání
Olgy Hepnarové z trestného činu vraždy podle § 219 trestního zákona na
trestný čin obecného ohrožení podle § 179 trestního zákona. 3. března 1975
zamítl prezident republiky Gustáv Husák žádost matky Olgy Hepnarové o milost
pro její dceru.
"Trestu
smrti se nebojím a přijímám ho"
(Slova
Olgy Hepnerové po vynesení rozsudku, která několikrát zopakovala)
Olga Hepnarová
byla popravena 12. března 1975 ve věznici na Pankráci. Z popravy měla šílený
strach. Kladla fyzický odpor a nakonec musela být na popraviště dovlečena...
Já
osobně jsem proti trestu smrti věšením od té doby, co jsem věšel tu krásnou
slečnu. Tak dlouho objížděla Štrosmajerák, až tam na nástupišti tramvaje
bylo tolik lidí, že si dodala kuráž a napálila do nich dodávku...
Než jsem ji dovedl a oběsil, podělala se mi a pomočila a pozvracela tak,
že mi toto mé řemeslo zhnusila... Proto jsem proti trestu smrti."
(slova
kata, který popravoval O. Hepnarovou, tak jak je zachytil B. Hrabal)
|
Ratíškovice 30.červen
1931 - popraven v dubnu 1975 v Praze
*******************************************************
Vojtěch Běloch v prosinci 1973 ve svém bytě v Dubňanech u Hodonína
dvakrát
pohlavně zneužil žákyni
1. třídy Marcelu Konečnou a poté ji ze strachu
před prozrazením uškrtil. Veřejnost byla vraždou dítěte
pobouřena a peticí zaslanou soudu žádala jeho smrt. Dokonce
hrozilo nebezpečí, že bude při rekunstrukci činu místními občany
lynčován...
Vojtěch Běloch vychodil pouze 5. tříd základní školy. V době
činu měl 42 let, byl ženat, měl 3 děti a pracoval jako horník v
lignitových dolech v Šardicích. V roce 1958 byl odsouzen na 10 let
vězení za pohlavní zneužítí tří dětí ve věku 8 - 11 let. Po
pěti letech byl však z vězení podmíněně propuštěn na šestiletou
zkušební dobu. Jeden z důvodů jeho předčasného propuštění z
vězení bylo 17 kázeňských odměn... V roce 1965 - tedy ve zkušební
době - byl znovu odsouzen za pohlavní zneužití 10 leté školačky
na 18 měsíců vězení. K tomuto trestu mu bylo připočítáno i pět
podmíněně prominutých let. Amnestií tehdejšího prezidenta
republiky ze dne 9.5.1965 mu byl trest zkrácen o 18 měsíců. Celkem
si tedy Vojtěch Běloch za pohlavní zneužívání dětí odpykal
trest v délce 10 roků. Propuštěn byl na jaře 1970.
Marcelka Konečná
(6 let)
Svou poslední oběť potkal pedofil Běloch ve středu 5. prosince
1973 krátce po 12. hodině, když se vracela lesní cestou ze školy.
Pod záminkou, že ji ukáže obrázky z pohádkové knížky lákal dítě
do bytu. Přirozenou nedůvěru malé Marcelky k cizím lidem zlomil
ujištěním, že v jeho bytě je také její maminka. Aby nebudil
pozornost, že jde s malým dítětem, přikázal ji, aby šla deset
metrů za ním...
Po příchodu do svého bytu ji přes její odpor a pláč dvakrát
pohlavně zneužil a pak uškrtil. Krátce po vraždě odešel Běloch
z bytu a šel si do obchodu koupit láhvové pivo. Potkal také několik
lidí, čímž si vytvořil na kritickou dobu alibi. V tu dobu byla již
malá Marcelka hledána svým otcem.
Pohled na dům, kde byla Marcelka
zavražděna
Poté, co si opatřil alibi, vrátil se do bytu. Tělo mrtvé vložil
do jutového pytle, počkal až se setmí a pak ji za tmy odvezl na
malém motocyklu do lesa. Bylo to právě v době, kdy ji občané
společně s policí začali hledat... V lese mrtvolku zahrabal, místo
přikryl větvemi a kabátek, školní brašnu a další věci dítěte
rozházel po širokém okolí města. Mrtvolka dítěte byla nalezena
až po sedmidenním systematického pátrání za účasti více jak
200 občanů města, policistů a vojáků. Mnozí lidé si kvůli
nalezení dítěte vzali dovolenou a pracovní volno. Mezitím
však byl již Vojtěch Běloch - díky špičkové práci kriminalistů
- ve vazbě, kde se pološeptem modlil, aby napadl sníh. To proto, aby
se mrtvolka Marcely Konečné nenašla.
Během vyšetřování
nejméně desetkrát změnil svou výpověď. Navíc přiznával další
případy pohlavního zneužití dětí. Dokonce uvedl, že sexuálně
napadl neznámou ženu, kterou pak v řece utopil. Přestože byla skutečně
nalezena utopená žena, důslednými prověrkami, kriminalistickými
postupy a metodami bylo bezpečně zjištěno, že tyto případy si buď
vymyslel, nebo nemohl být v žádném případě jejich pachatelem.
Jeho vědomé lhaní prokázali i psychologové a psychiatři.
Sexuologové u něj zjistili pedofilní deviacii s prvky fetišismu.
Jeho resocializaci (nápravu) označili znalci za nemožnou.
Soud, kromě trestu smrti uložil vrahu Vojtěchu
Bělochovi, aby rodičům zavražděného dítěte uhradil částku ve výši
7.089,10 Kčs. Nikdy ji nezaplatil...
|
František
Tégler - trest smrti
narodený 29. marca 1952 (Doln**********************************************************y Kubin) - popraven 25.
septembra 1980 v Bratislave
|
František Tégler pochádzal zo
7 súrodencov, ledva ukončil 5 tried základnej školy a vyučil sa
za krajčíra. Predtým ako sa zamestnal v družstve v Pucove, bol dva
roky závozníkom v ČSAD v Dolnom Kubíne. Tento ošetrovateľ oviec
nebol človekom, ktorý si ihneď získal sympatie okolia. Bol neznášanlivý,
výbušný bitkár. To by sa snáď ešte dalo akceptovať, ale už
nie to, že ako 17 ročný zneužil a beštiálne zavraždil maloletého
chlapčeka.
Stalo sa to v jeden marcový
podvečer roku 1968 v lese Stráň pri Dolnom Kubíne. Chlapca vylákal
do lesa, povyzliekal ho a pri brutálnom znásilnení mu spôsobil
trhliny v konečníku. Potom na strom uviazal povraz, chlapcovi
stojacemu na pni založil slučku na krk, podkopol mu nohy a obesil ho.
Keďže v čase spáchania vraždy nebol Tégler plnoletý, odsúdili ho
iba na 7 rokov odňatia slobody. Ani tie ho nenapravili. Ešte počas výkonu
trestu bol odsúdený na 9 mesiacov za zranenie spoluväzňa a pre prečin
marenia výkonu úradného rozhodnutia.
Cesta, ktorá ho doviedla až
pod šibenicu sa začala celkom nenápadne. Desiateho marca 1979
predpoludním Fero navrhol kolegom, aby sa zložili a kúpili nejakú fľašu.
Ako prvý prispel drobnými do "fondu" a hneď si spomenul, že
netreba ani chodiť ďaleko, veď kúpili sedmičku vodky jednému inžinierovi
k narodeninám. Ten si ale práve vybral dovolenku, tak Tégler vodku od
kolegyne hneď odkúpil. Začala sa skladačka. Kolega Ján ale nemal
drobné. Zo zadného vrecka nohavíc vytiahol zväzok päťstoviek a
zahlásil, že nemá mince, len „hrubé“. Ferovi sa hneď rozžiarili
oči a ožil.
"Jano, načo nosíš toľko
peňazí pri sebe?", pýtali sa kolegovia. "Potrebujem ich na
stavebný materiál", odpovedal netušiac, že už žiadnu stavbu
nikdy nedokončí. V iných situáciách nie práve najinteligentnejší
Fero bleskovo vymyslel plán, ako sa dostane k peniazom. Z prezliekárne
vezme sekeru, Jana omráči a peniaze si vezme. Okamžite sa dohodol s
vrátnikom Ondrejom, že za neho bude mať službu až do rána. Potom už
len striehol na Jána, kedy pôjde domov. Bolo asi štvrť na osem, už
sa stmievalo, keď sa Jano pobral domov do obce Pokrývač. Do dediny to
už nemal ďaleko, keď sa Fero k nemu zozadu prikradol a udrel ho
ostrou časťou sekery do hlavy. Téglerovi to celkom podľa plánu nevyšlo,
pretože Jano zvrieskol od bolesti a rozutekal sa k dedine. Fero ho
dobehol, zvalil na zem a začali sa biť. Kotúľajúc sa po svahu dole
k potoku ho Jano spoznal a oslovil: "Fero, čo to robíš?",
čo ho stálo život. Tégler nepotreboval svedka, tak ho chladnokrvne
začal mlátiť tupou časťou sekery po hlave až kým Jano nezomrel.
Keď sa už nehýbal a nechrčal, Fero mu prezrel vrecká na kabáte.
Tam bolo len plastové púzdro s dokladmi, ktoré odhodil. Mŕtvolu otočil
na brucho a v zadnom vrecku nohavíc našiel vytúžených 7 000 korún.
Cez pole sa vrátil na družstvo. Sekeru vrátil na miesto a ukradnutú
peňaženku spálil v peci v prezliekárni. Akoby sa nič nebolo stalo,
do rána ostal v službe. Z ukradnutých peňazí v priebehu dňa minul
1 200 korún a zyšok si odložil doma v posteli.
Keď sa Ján ráno nevrátil z
práce, začala byť jeho manželka netrpezlivá, veď to nebývalo jeho
zvykom. Ale ako sa vraví, náhoda je blbec a keď išla hľadať manžela,
stretla kúsok za dedinou práve Fera. Opýtala sa ho, či nevie, kde je
Ján a Tégler len odvrkol, že "čo je jeho po tom". Šla na
družstvo, kde jej povedali, že Jano odišiel domov ešte večer. Už
tušila, že sa niečo stalo. Zorganizovala Jánovych kolegov, jeho
brata Juraja a vybrali sa ho hľadať. Najprv našli jeho čiapku, potom
tašku a nakoniec aj Jána. Téglerovi kolegovia samozrejme vedeli o
tom, čo je Fero zač, tak sa stal prvým podozrivým z vraždy obľúbeného
a pracovitého Jána.
Zavražděný Ján
Kaco
Františka Téglera zatkli hneď
druhý deň po čine. Ani nezatĺkal, veď pri domovej prehliadke
policajti našli 5 820 korún a pri prezliekárni na družstve krvavú
sekeru.
"Peniaze, ktoré som zarábal
mi nestačili, musel som si požičiavať od kolegov na družstve. Všetky
peniaze som dával matke, splácala veľa pôžičiek. Jána som
nechcel zabiť. Iba omráčiť a vziať mu peniaze. Že ho zabijem som
sa rozhodol až keď ma oslovil krstným menom. Zľakol som sa, že ma
udá", vyhováral sa František pri výsluchu. Ako "poľahčujúcu"
okolnosť uviedol, že ukradol len 6 000 korún, nie sedem. V inej výpovedi
uviedol, že svoju obeť zavraždil od zlosti, lebo ju nevládal premôcť
a vziať jej peniaze.
Manželka zavraždeného
vypovedala aj o vzťahu Téglera a jej manžela. Vychádzali spolu
dobre. Manžel ho asi trikrát pozval na návštevu a pohostil ho. Mal
ho rád a rozprával o ňom len v dobrom, že ani nepije a je tichý,
utiahnutý. Manželia ho považovali za slušného človeka.Podľa ďalšej
svedkyne - Viery G. sa o Téglerovi vedelo, že nevypije ani pivo a čudné
bolo, že zrazu navrhol "skladačku" a štedro nalieval do
poldecákov vodku. Zarazila ju aj iná vec. Keď zavraždený vytiahol
z peňaženky peniaze a ukázal ich ostatným kolegom, podľa nej tam
mal iste aspoň 7 päťstokorunáčok. Tégler ju opravil, že Jano má
u seba 7 000. Mal to presne spočítané...
rah predvázá,
ako zavraždil Jána Kaca
Príčinou smrti Jána Kacu
bolo zlyhanie pre život dôležitých centier mozgu pri mnohopočetných
zlomeninách klenby na spodine lebečnej, rozdrvením čelových
lalokov mozgu, vyhreznutí časti mozgového tkaniva, masívnom pomliaždení
mozgu, krvácaním do mozgu a jeho podobalov po napadnutí druhou
osobou. To spôsobilo bezprostrednú smrť poškodeného.
Znalci o Téglerovi konštatovali,
že jeho osobnosť je anomálna - niektoré vyššie city osobnosti sú
nevyvinuté. Nevyvinutá je aj základná hodnotová orientácia k všeobecne
platným a uznávaným hodnotám. U obvineného nejde o psychopatickú
osobnosť. Pokiaľ takáto diagnóza bola u neho stanovená v
minulosti v súvislosti s prvou vraždou, tak vyplynula z toho, že
pri prvom trestnom čine išlo o 16 ročného človeka s nevyzretou
osobnosťou. Intelektové schopnosti obvineného sú v pásme mentálnej
subnormy. Znalci nezistili chorobnú závislosť obvineného na
alkoholických nápojoch, či iných drogách a nezistili ani
psychopatologické prejavy, ktoré by sa mohli odraziť v motivácii
činu. Skonštatovali, že obvinený netrpí žiadnou duševnou
chorobou a v čase činu mohol rozpoznať nebezpečenstvo svojho
konania pre spoločnosť a svoje konanie mohol ovládať.
Vzhľadom na skutočnosť, že
Tégler už bol predtým odsúdený za trestný čin vraždy a že
znovu spáchal taký istý trestný čin a to v pomerne krátkej dobe
po prvej vražde, bol hodnotený ako obzvlášť nebezpečný
recidivista. Znalci psychiatri sa vyslovili pre zlú sociálnu prognózu.
Na obvineného pozitívne nevplýval ani dlhodobý výkon trestu a vzhľadom
na psychiatricky nalez u neho neprichádzala do úvahy ani ochranná
liečba. Tégler ani v mieste bydliska nepožíval dobrú povesť.
Hodnotili ho ako osobu, ktorá sa stráni ľudí a je nebezpečná pre
jednotlivca. Už v detstve páchal výtržnosti, bol problémový.
Posledný a predchádzajúci zamestnávateľ ho hodnotili ako osobu
uzavretej povahy. Bližšie ho nevedeli hodnotiť.Krajský súd odsúdil
Františka Téglera na trest smrti. Ako jeden z mála takto odsúdených
sa neodvolal. Trest smrti vykonali 25. septembra 1980.
|
**********************************************************
narozen 1969 - Praha
|
Jiří Straka ve věku 16 let napadl
v době od 17. února do 16. května 1985 celkem 11
žen. Tři ženy jeho útok nepřežily. Na dvou ženách se o
vraždu pokusil. Motivem jeho útoků byla abnormální sexuální
agresivita se sklonem k sadismu až nekrosadismu. Kromě těchto útoků
byl souzen také pro pět skutků znásilnění, tří loupeže a šest
krádeží. Všechny vraždy, které Straka spáchal vyvolaly značný
neklid pražských žen a zvláště pak žen mimopražských, které
se měly zúčastnit nácviku spartakiády. Z tohoto důvodu je také
nazýván "spartakiádním vrahem". Jako mladistvý byl Jiří
Straka odsouzen k nejvyššímu možnému trestu, který mu mohl být
uložen - odnětí svobody v trvání 10 let. Zároveň mu bylo uloženo
ochranné psychiatricko - sexuologické léčení. Pokud by byl v
době činu o dva roky starší, byl by zřejmě odsouzen k trestu
smrti.
Jiří Straka pocházel ze
tří sourozenců a z úplné a spořádané rodiny. Otec byl zedníkem,
který často pracoval v zahraničí a matka skladovou dělnicí. Převážně
byl vychováván matkou, která byla na něho přísná. Často byl za
různé přestupky tělesně trestán. Přestože měl nadprůměrné
inteligenční schopnosti (IQ = 125), základní školu absolvoval s
průměrným prospěchem. V září roku 1983 nastoupil do internátního
hornického učiliště ve Stochově u Kladna v oboru horník -
mechanizátor. Jeho studijní výsledky byly průměrné. V učilišti
se dopustil též několika drobných krádeží.
Prvního útoku proti ženě
se dopustil 17. února 1985 kolem 21. hodiny v Praze na cestičce v
zalesněné rokli v blízkosti ul. Novodvorská. Po krátkém sledování
napadl 20letou restaurátorku, povalil ji na zem a začal ji škrtit.
Žena se usilovně bránila. Asi po pěti minutách zápasu v aktivním
útoku Straka ustal, ale zůstal na ženě ležet. Napadené se podařilo
navázat se Strakou verbální kontakt a přemluvila ho, aby šel s ní
do bytu. Tak se dostali na osvětlené místo a k prvním obytným domům
s rozsvícenými okny. Když se jí snažil rozepnout zimní bundu,
vyhrnout sukni a líbat, vykřikla. Straka se zalekl, že by mohl přijít
napadené někdo na pomoc a od dalšího ataku upustil a z místa beze
slova odešel. Pak odjel nočním vlakem na internát. Strakovo jednání
napadená žena vůbec nepovažovala za nebezpečné a policii útok vůbec
nehlásila. V souvislosti s pátráním po pachateli pozdějších vražd
byla kriminalisty tato žena zjištěna a poskytla policii podrobný
popis Jiřího Straky, který napomohl k jeho dopadení.
Téměř na stejném místě
8. dubna 1985 (na Velikonoční pondělí) zezadu napadl 23letou ženu
a začal ji škrtit až upadla do bezvědomí. Odtáhl ji mimo cestu
mezi stromy a křoví. Protože se začala hýbat, nacpal ji do úst
hlínu a listí. Pak ji svlékl a vykonal na ni soulož. Protože po násilné
souloži ještě vykazovala známky života, listím ji ucpal nosní dírky
a do úst ji přidal hlínu, kamení a nakonec i kalhotky. Než z místa
činu odešel, oběť otočil na břicho, z krku ji strhl stříbrný
řetízek a zaházel listím. Šaty oběti prohledal. Našel pouze
zapalovač, který si ponechal. Řetízek pak nosil na svém krku. Po
činu odjel na nádraží a poté ranním vlakem na učiliště.
Policejní fotografie
z místa činu
O necelý měsíc později - 4.
května 1985 jel po půlnoci tramvají. V tramvaji všiml si ženy.
Když zastávku před konečnou v Praze - Hloubětíně vystoupila,
vystoupil také a začal ji sledovat. Když se blížila ke svému
domovu a začala hledat klíče od bytu, zezadu na ní zaútočil,
začal ji škrtit a odtáhl za zaparkované dodávkové auto s
plachtou. Pak ji přineseným provazem omotal krk a provaz zavázal
na dva uzly. Ženu v bezvědomí vtáhl pod plachtu dodávkového
auta. Ještě předtím ji však stáhl z ruky dva stříbrné náramky,
dva prsteny a digitální hodinky. Protože zjistil, že žena je
mnohem starší, než si představoval (54 let), od znásilnění
upustil. Ženě vzal igelitovou tašku a kabelku a odešel k
tramvajové zastávce. Pod pouliční lampou zkontroloval tašku a
kabelku. Vzal si pouze cigarety a 950,- Kčs. Šperky odhodil do křoví,
kabelku a tašku vhodil do kanálu a odjel tramvají do města. Ve
stanici Sokolovská vystoupil. Ženě se naštěstí podařilo se škrtidlem
na krku, které nepomhla vlastními silami odstranit zazvonit na
domovní zvonek jednoho domu a přivolat pomoc.
Místo
nálezu MUDr. Věry F.
Po krátké chvíli Straka zaútočil
znovu. Opět na stanici Sokolovské nasedl do tramvaje a opět jel
směrem na Hloubětín. Vystoupil však o zastávku dříve, než před
tím. Spolu s ním vystoupila 30letá lékařka. Ve vzdálenosti 10
metrů ji začal sledovat a když došla k méně frekventovanému místu,
zezadu ji chytil za krk a zatáhl ji za blok domů. Protože se žena
usilovně bránila, vzal do ruky její botu a podpatkem ji několikrát
udeřil do hlavy až upadla do bezvědomí. Pak ji svlékl a vykonal
na ni soulož. Když zjistil, že se žena z bezvědomí probírá,
klekl ji na krk, z podprsenky utrhl ramínko a omotal jí ho kolem
krku. Pod krkem pak udělal dva uzly. Ženě pak z kabelky a
igelitové tašky odcizil 200,- Kčs a cigarety. Ostatní věci
zahodil. Pak odjel tramvají zpět do města a odtud pak ranním
vlakem do učiliště. Tehdejšímu prokurátorovi uvedl, že ramínko
podprsenky utahoval velkou silou, protože ji chtěl zabít, aby ho
"neprozradila".
Poloha
zavražděné ženy v Dejvicích
Poslední vražedný útok Jiří
Straka provedl 16. května 1985. Doma si vzal 70 cm cm provaz a
matce řekl, že odjíždí do internátu. Zatím se potuloval po
Praze. V nočních hodinách chodil po Dejvicích. Poblíž parku
potkal 30letou ženu a opět ji začal sledovat. Po chvíli zaútočil.
Zezadu ji chytil za krk, vtáhl ji do domu a pak do sklepa. Tam ji
položil na zem a stáhl ji krk připraveným provazem. Pak ji svlékl
a vykonal na ni soulož. Žena chroptěla, hýbala se, ale aktivně
se nebránila. Proto ji páskem jejího svetru stáhl krk. O šest
dnů později byl v učilišti zatčen. Více než stovka výslechů,
znaleckých posudků a dalších šetření dokazovalo, že Jiří
Straka - pokud by nebyl zatčen - vraždil
by znovu...
Kromě těchto útoků napadl
15. března 1985 večer 18letou studentku, kterou chtěl pouze okrást.
Když odemykala vstupní dveře domu, udeřil ji zezadu dlažební
kostkou do hlavy. Když dívka upadla na zem a začala volat o
pomoc, vytrhl ji igelitovou tašku a utekl. V tašce našel 260,-
Kčs, 10 tuzexových bonů a sušenky, které hned za rohem domu
snědl. Ostatní věci z tašky zahodil.
O deset dnů později v úmyslu odcizit ženě
kabelku, napadl v noci 19letou studentku tím způsobem, že ji
zezadu sevřel kolem paží, povalil na záda a snažil se jí
strhnout kabelku z ramene. Studentka však kabelku pevně držela a
volala o pomoc. Kabelku se mu podařilo vytrhnout až na potřetí.
Navíc ho studentka pronásledovala a teprve o několik ulic od místa
přepadení se mu podařilo zmizet s očí pronásledovatelky.
Další napadenou byla 18letá
dívka, kterou se Straka pokusil znásilnit dne 2. dubna 1985 po půlnoci.
Dívka však v tomto případě Straku přímo na tramvajové zastávce
oslovila s dotazem, kdy jede tramvaj. Straka jí nabídl doprovod,
"aby se jí něco nestalo". Před domem ji bránil vejít
do dveří a začal ji osahávat. Když křikla, že zavolá pomoc,
Straka ji pustil. Když však strčila klíč do zámku, Straka ji
chytil zezadu za krk a tiskl ho až do jejího bezvědomí. Když se
probrala, zjistila, že je svlékána a navrhla mu, aby šli do
domu. Na chodbě domu využila chvilkové nepozornosti útočníka,
vběhla do zvýšeného přízemí a zazvonila na zvonky nájemníků.
Straka ji vynadal a vyběhl z domu. Přitom ji však odcizil tašku
s doklady a peněženku s 500,- Kčs.
Jiří Straka při vyšetřování svých skutků spolupracoval a
podrobně a ochotně popisoval jednotlivé útoky, aniž by pociťoval
jakoukoliv lítost. Podle psychiatrů byla jeho zvláštní
vlastností úplná amorálnost a absence citu, přičemž ve zjištěném
rozsahu jsou tyto vlastnosti vzácné i u jiných dospělých
pachatelů vražd. Strakovu nebezpečnost zvyšovala velmi dobrá
inteligence, rychlá orientace, pohotové jednání, nebojácnost,
dobré tělesné vybavení a klamný zevnějšek (v době činu 16
let). Při jedné z rekonstrukcí na místě činu žádali občané
policisty o vydání Jiřího Straky k "lynčování".
Napaden byl také ve věznici. Spoluvězni mu údajně rozkopali
genitálie.
Straka při rekonstrukci vraždy Alice P.
Policejní fotografie Jiřího
Straky z roku 1985
Jiří Straka v roce 2001
V květnu 1994 byl Straka z vězení propuštěn
(díky amnestii prezidenta Václava Havla o rok dříve) a umístěn
do uzavřeného sexuologického oddělení psychiatrické léčebny
v Praze - Bohnicích, kde se podrobuje ochranné
psychiatrické a sexuologické léčbě. Ještě ve věznici
se podrobil kastraci. Stereotaktickou operaci (chirurgický zákrok
na mozku) však odmítl. V současné době má Jiří Straka možnost
dlouhodobých (i několikadenních) vycházek. Pomocí inzerátu si
našel o dva roky starší přítelkyni, která je matkou tří dětí.
Ve věznici se vyučil pekařem, dal se pokřtít a začal se zajímat
o evangelickou víru. Rodiče se po soudním verdiktu odstěhovali z
Prahy na Moravu a nikdy se nevyrovnalili s činy svýho syna. Ze
dvou nezávislých zdrojů bylo zjištěno, že v psychiatrické léčebně
zkoušel drogy...
**********************************************************
|
Miroslav
Somora
popraven 9. srpna 1976
Muž na obrázku
zavraždil 9. srpna 1976 dvě stopařky. Jejich
těla pak ukryl na veřejné skládce u Valašských Klobouk. Kromě
dvonásobné vraždy mu bylo prokázáno i znásilnění. Veřejnost
byla po nálezu mrtvol pobouřena a sama událost se stala námětem k
celovečernímu filmu s názvem "Smrt stopařek"
Miroslav Somora (narozen 1944) z
Tepličky nad Váhom byl odsouzen za svůj čin k trestu smrti a za
necelé dva roky později popraven. V době činu byl již 11 let ženatý
a měl dvě děti. V minulosti - před spácháním dvojnásobné vraždy
- byl několikrát trestán za loupežná přepadení, krádeže a znásilnění.
V době výkonu trestu se mu podařilo uprchnout z vězení a rovněž
utekl s psychiatrické léčebny, kam byl soudem poslán na
sexuologické léčení.
Den před spácháním dvojnásobné
vraždy Somora znásilnil na Slovensku u Bernálokova stopařku. V nočních
hodinách pak s nákladním vozidlem zajel do Trenčína, kde
zaparkova před nádražím. Kolem druhé hodiny po půlnoci byl požádán
dvěmi 20 letými dívkami o svezení do Strečna. Obě dívky měly
namířeno do Tater, kde hodlaly strávit dovolenou.
Fotografie obětí Miroslava Somory
Viera Kukulská
29.11.1956-9.8.1976
Tatiana Gangurová 9.9.1956-9.8.1976
Když za Trenčinanskou Teplou dívky
usnuly, Somora vytáhl zpod sedadla masivní utahovací klíč na kola
nákladního automobilu a začal s ním dívky v kabině auta mlátit.
Když po úderech do hlavy upadly do bezvědomí, vzal nůž dlouhý
30 cm a dívky ubodal. Nůž vedl proti obětem takovou silou, že se
mu nůž při bodání zlomil. Na jedné z mrtvých dívek, kterou navíc
spoutal na rukách, nakonec vykonal soulož. Mrtvoly dívek odvezl až
do Valašských Klobouk, kde je na skládce odpadu zahrabal. Ještě předtím
je svlékl do naha, aby ztížil jejich identifikaci.
Miroslav Somora byl zatčen o dva
dny později a to ve chvíli, kdy vodou smýval krev v kabině řidiče
a chystal se celou kabinu přestříkat novou barvou. Žádná
dramatická honička se střelbou znázorněná ve filmu "Smrt
stopařek" se nekonala. Somora odešel s kriminalisty jako beránek...
Místo nálezu
zavražděných dívek
Vraždy Somora v plném rozsahu
doznal a při výslechu do protokolu doslova uvedl: „Ani moc nekřičely.
Brzy zůstaly bezvládně ležet. Jedna na sedadle, druhá pod ním.
Potom jsem vzal nůž, dlouhý asi 30 cm a začal obě ležící dívky
bodat. Kam a kolikrát jsem bodl, si už nepamatuji."
|
|
|
**********************************************************
Narozen 6. září 1956 Brno
Roman Kučerovský - bývalý zápasník ve volném stylu - zavraždil
4. dubna 1984 svou přítelkyni v jejím bytě. Její tělo rozřezal
a pokusil se spálit. Některé části těla odnesl v kufru k řece
Svratce, kde je vhodil do vody. Část těla o váze 22 kg si odnesl
domů. Za svůj čin byl odsouzen k 24 letům vězení. Roman Kučerovský
byl před vraždou 2 krát soudně trestán a od roku 1975 evidován
pro alkoholovou a toluenovou toxikománii. V den vraždy vnikl vyražením
dveří do bytu přítelkyně a přinesenou čepelí nože ji dvakrát
bodl do hrudníku. Tříletému synovi Jitky Bezděkové přikázal,
aby se schoval pod přikrývku a poté ji uřízl hlavu. Sekerkou,
kterou v bytě našel začal tělo dělit. Hlavu rozpůlil a vyjmul
mozek. Z jednotlivých části těla stahoval kůži a zbytky
svaloviny a tkání pálil v kuchyňských kamnech. V kamnech také spálil
kabát a boty oběti.
krátce po za.
Protože zjistil, že se mu tělo bezezbytku nepodaří spálit, vytáhl
z kamen ohořelé zbytky těla a uložil je do kufru. K nim přiložil
ještě další části těla, včetně jater a plic. S kufrem pak odešel
k řece Svratce, kde obsah kufru vysypal do vody. Od řeky se vrátil
na místo vraždy a odnesl zbytek těla o váze 22 kg včetně mozkové
tkáně, levé plíce, jater a obou ledvin do svého bytu. Po svém
odchodu se pokusil byt přítelkyně i s dítětem zapálit. Díky všímavosti
souseda byl chlapec zachráněn a požár záhy uhašen.
Fotografie
z místa činu, které zachycuji části lidských tkání
Roman Kučerovský byl zatčen ještě v den vraždy ve svém
zdevastovaném bytě, ve kterém chyběl nábytek, značná část
podlahy, zárubně dveří i části zdiva. Na sobě měl pouze dámské
punčochové kalhoty a byl umazán krví. V průběhu vyšetřování
se neustále pokoušel fyzicky napadnout policisty i znalce a
jakoukoliv účast na vraždě popíral. Teprve po čtyřech měsících
se znalcům zkoumající jeho duševní stav k činu doznal a také
uvedl další okolnosti případu. Po jeho výpovědi pak byla z řeky
vylovena část levé nohy oběti. Motiv jeho činu a zvláště pak
jeho jednání po činu nebylo zcela spolehlivě objasněno. V žádném
případě se nejednalo o sexuálně motivovaný čin. Roman Kučerovský
byl na základě rozsáhlé amnestie v roce 1990 propuštěn. Ze svého
trestu si tedy odpykal pouhých 6 let...
vyšetřovatel případu
lních končetin
|
Čerpané z: http://www.spsmvbr.cz/cesky/os_stranky/jedlicka/muzeumzla/hepnar/hepnaro.htm
| |
|